Aktuality

Lvov se hlásí o titul město literatury

Titul UNESCO kreativní město literatury, existující od roku 2004, obdrželo již několik měst: americké Iowa City, australské Melbourne, irský Dublin, islandský Reykjavík, Norwich v Anglii a Edinburgh ve Skotsku. Celkový počet měst, jež se mohou stát členy tohoto exkluzivního klubu, je omezen na 20. V současnosti najdeme mezi uchazeči Prahu, Krakov, ale i další města. Nyní se k nim přidala západoukrajinská metropole Lvov.

O kandidatuře zde začali vážně uvažovat na konci minulého roku. Nyní je již naplánována konference, jež se má uskutečnit v knihovně lvovské univerzity. Na ní budou určeny hlavní úkoly a pracovní skupiny. „Chceme zahájit tento projekt a stát se městem literatury UNESCO. Kdo jiný, pokud ne Lvov, má všechny předpoklady pro to, aby se stal městem literatury a formálně tak potvrdil své skutečné postavení. Proto zveme na motivační konferenci, jež se bude konat 21. února. (…) Krakov nám poskytne pomoc s přípravou přihlášky. Neděláme to sami. Oddělení kultury lvovského magistrátu spolupracuje s Centrem městské kultury, Nakladatelským fórem a Centrem humanitních studií. Doufám, že co nejdříve do projektu zapojíme i Institut literatury ukrajinské akademie věd.“ řekla Iryna Podoljak, vedoucí oddělení kultury lvovského magistrátu. Lvované si od kandidatury slibují, že bude stimulem pro literární život města.

Lvov? Kde to je?

Tohle půvabné město s hojností barokních staveb, elegantní budovou opery, činžáky podobnými těm vinohradským nebo žižkovským a českými tramvajemi v ulicích se dnes mnoha Čechům zdá exotické a vzdálené. Je třeba se trochu zamyslet nad historií posledních století, aby nám došlo, že po 146 let jsme byli součástí jednoho státního celku.

Lvov, latinsky Leopolis, tedy město lva, je historickým centrem východní Haliče. Město, založené v polovině 13. století haličským králem Danylem, se později stalo součástí Polska, po prvním dělení Polska roku 1772 připadl Lvov Habsburkům, v meziválečném období byl polským městem, načež v září 1939 východní Halič okupoval Sovětský svaz. Až v roce 1991 vznikla nezávislá Ukrajina. O hrůzách nacistické okupace, jež ve Lvově trvala v letech 1941 až 1944, o pogromech na židy a o ukrajinském odboji se zmiňuje třeba úspěšný román Jonathana Littela Laskavé bohyně nebo poslední kniha známé a i u nás překládané ukrajinské autorky Oksany Zabužko: Muzeum opuštěných tajemství (jež česky vyjde v nejbližší době). Osudům lvovských židů za války je věnován nový film polské režisérky Agnieszky Holland V temnotě, adaptace románu In The Sewers of Lvov (Ve lvovských kanálech), od Roberta Marshalla.

Lvovská renesanční radnice.

Právě díky své dramatické historii se Lvov mohl stát průsečíkem mnoha literárních, kulturních, ale třeba i gastronomických tradic – na Ukrajině je Lvov slavný především svou kávou: kultura kávy a kaváren sem na rozdíl od jiných částí Ukrajiny přicházela přímo z Vídně, hlavního města rakouské monarchie.

Lvov a literatura

Na začátku 20. století tvořili polovinu obyvatel Lvova Poláci, čtvrtinu židé a jen pětinu Ukrajinci. V důsledku tragických událostí 20. století město své pestré národnostní složení ztratilo – naprostou většinu dnes ve tři čtvrtě milionovém městě tvoří Ukrajinci. Právě Lvov byl v době SSSR svébytným centrem ukrajinské kultury, městem mnohem „ukrajinštějším“ než Kyjev. Působili zde ukrajinští disidenti, například „undergroundový“ básník Hrycko Čubaj, jehož básně v 90. letech zhudebnila známá rocková skupina Plač Jeremiji. Během devadesátých let se na Ukrajině kupodivu vynořila nová centra literárního života: ať už jde o sousední Ivano-Frankivsk, východoukrajinský Charkov či hlavní město – Kyjev. Lvov o své výsadní postavení přišel. Přesto se zde odehrává například literární veletrh Forum vydavciv (Nakladatelské fórum), největší akce svého druhu na Ukrajině, kde si pravidelně každé září dávají dostaveníčko nejen nakladatelé, ale i básníci, spisovatelé a hudebníci z celé země.

Lvov literární je spojen především s ukrajinskými autory: kritickým realistou Ivanem Frankem – dnes klasikem, jehož jméno nese lvovská univerzita i jeho rodné město – haličský Ivano-Frankivsk, modernistickými básníky Bohdanem Lepkým a Bohdanem-Ihorem Antonyčem nebo prozaikem Jurijem Vynnyčukem. Ten poslední patří k autorům nejsoučasnějším, je překládán i u nás a do ukrajinštiny sám převedl Hrabalovu knihu Obsluhoval jsem anglického krále. Vynnyčuk napsal mimo jiné Příběhy z Haliče, kde zpracoval staré lvovské pověsti.

Kromě kultury polské a ukrajinské, které v období před první světovou válkou zprostředkovával středo- a západoevropské vlivy, byl Lvov před druhou světovou válkou také významným centrem východoevropského židovstva. Z haličských Brodů pochází například rakouský spisovatel židovského původu Josef Roth, Blízkou Drohobyč proslavil v meziválečném období tamní rodák Bruno Schulz, píšící polsky i německy. Kulturu německého jazyka, jež zde kvetla za rakouské monarchie, zdatně reprezentuje Leopold Sacher-Masoch, autor (nejenom) již klasických erotických románů, který se narodil ve Lvově roku 1836. Slavným polským spisovatelem lvovského původu je Stanisław Lem. Ten ve Lvově strávil prvních 25 let života.

Ztracený haličský ráj

Literární vědci rádi mluví o fenoménu „haličské“ literatury. Halič počátku 20. století a meziválečného období je oblíbena především u polských autorů, ale také židovských spisovatelů původem z Ukrajiny. Jde o mytický prostor, ideální krajinu, která již neexistuje a nikdy se nevrátí. „Ukradeným středem“ této bájné země je právě Lvov. Mezi nejslavnější představitele tohoto proudu patří polský židovský spisovatel Julian Stryjkowski – ve svém románu Hostinec (Austeria) zobrazil zapadlou haličskou krčmu, jež je současně metaforou celé podunajské monarchie, v okamžiku těsně po vypuknutí první světové války. Bujarým životem kypící podnik, blíženec pohraniční hospody z Rothova románu Falešné závaží, zde podobně jako celé císařství s úzkostí čeká na svůj nevyhnutelný zánik.

Lvovské domy.

Král ukrajinských postmodernistů, básník a prozaik Jurij Andruchovyč, nechává v jednom ze svých románů hrdinu popsat Halič těmito slovy: „Meče komet se nad ní kříží bez přestání. Procesí mrtvol vychází uprostřed bílého dne ze svých hrobů. Telata se rodí s osmi nohami a psi s dvěma hlavami. (…) Boží muka u cest se samovolně obrací tvářemi směrem k Západu. A není divu: tato země nezná boží zákony a bůh ji opustil.“ Můžeme usoudit, že tím nejenom využívá obavy Západoevropanů (k nimž se hrdina obrací) ze vzdáleného a divokého východu, ale také mistrně podtrhuje fantaskní neskutečnost své domoviny. Tentýž spisovatel pozvedl na úroveň mytické postavy básníka Bohdana-Ihora Antonyče, když z něj učinil hlavní postavu románu Dvanáct obručí. V jeho románovém osudu propletl historickou skutečnost a čirou fabulaci tak důmyslně, že se z básníka stal jak nespoutaný prostopášník, jenž čtenáři předvede všechny krásy předválečného nočního Lvova, tak záhadný dlouhověký manipulátor lidských osudů, obývající „tajemný hrad v Karpatech“.

Antikvariát pod širým nebem

Ve Lvově najdete útulné literární kavárny, třeba Kabinet na Vynnyčenkově ulici, kde mají i vlastní malé knihkupectví a pravidelně se tu konají autorská čtení, nebo tématické Café Masoch, inspirované dílem zdejšího rodáka, autora skandálního románu Venuše v kožichu. Antikvariáty a knihkupectví nemusíme zvláště zmiňovat, ale skutečnou zdejší pozoruhodností je stálý trh se starými knihami: najdete ho pod širým nebem na náměstí Ivana Fedorova. Přímo pod nohama monumentálního bronzového pomníku zakladatele knihtisku v Rusku a na Ukrajině se scházejí prodejci s nevyčerpatelnou zásobou starých a ještě starších knih. Kromě těch nejnečekanějších ukrajinských titulů zde při troše snahy objevíte knihy v ruštině, němčině, češtině, ale i v jiných evropských jazycích.

Pomník knihtiskaře Fedorova, pocházející ze 70. let, údajně kvůli příliš krátkému termínu dokončení zakázky vznikl lehkým přepracováním standardizované postavy sovětského vojáka-osvoboditele.

Knižní stromeček není všechno

I přes nezanedbatelnou literární historii a tradici, kterou Lvov má, neváhají ukrajinští novináři poukazovat na fakt, že současný literární život zde není zdaleka ideální. Knihkupectví stále ubývá, zavírají nebo se mění na obchody s oblečením. Knihovny nejsou právě nejmodernější. Jediný lvovský literární časopis Dzvin vychází v nepatrném nákladu a mezi mladšími čtenáři není zvlášť oblíbený. Vánoční stromeček z knih, který se o vánocích objevil ve lvovské radnici (mimochodem na nejvyšším místě ležela právě sbírka Bohdana-Ihora Antonyče), nemůže všechno v mžiku proměnit k lepšímu.

Budeme tedy obyvatelům Lvího města přát, aby se s problémy dokázali vypořádat, navázali na dobré tradice a prestižní titul po zásluze získali. Jako staří cestovatelé víme, že střed Evropy leží (není-li náhodou u nás) v Karpatech nedaleko od Lvova a jako čtenáři jsme si jisti, že Lvov a Halič své literární jméno již mají jednou provždy.